Je podélné odvodnění komunikací zbytečný luxus?

Mýty o podélném odvodnění

Často mezi správci silnic slýcháváme názor, že žlabům v komunikacích je potřeba se za všech okolností vyhnout. Tento postoj většinou stojí na dvou základních argumentech: žlaby je složité a pracné čistit a jsou slabinou v konstrukci komunikace, brzy se rozbijí. Také ve fázi přípravy stavby, nebo zásadní rekonstrukce stávající komunikace, se občas objevuje třetí argument ze strany investorů – odvodnění žlaby je příliš drahé. Nejprve bychom si však měli položit 2 základní otázky: Jaký účel mají splnit prvky odvodnění v komunikacích? Jaký je optimální způsob řešení pro konkrétní komunikaci?

Určitě se shodneme, že základním účelem integrování odvodnění do komunikací je zajistit, aby na vozovce nestála voda a netvořily se velké kaluže. Žlaby tím tak sice připravují kolemjdoucí o možnost sprchy zdarma, nicméně zásadní důsledek leží někde jinde. Je to bezpečnost. Voda na vozovce zvyšuje riziko aquaplaningu a prodlužuje brzdnou dráhu vozidel. To může být fatální, hlavně v křižovatkách nebo před přechody pro chodce.

Volba optimálního řešení vychází z konkrétních stavebních a terénních podmínek v místě, kde komunikace vede. Je také logické a správné volit z možných řešení to jednodušší a levnější, pokud se dosáhne stejně kvalitního výsledku. Své místo v odvodnění komunikací tak mají jak uliční vpusti, žlabovky vedené podél komunikace, svedení vody přímo z povrchu vozovky do okolního terénu, tak i liniové odvodňovací žlaby. Každé z těchto řešení se někde hodí jako TO optimální, ale jinde se nemusí hodit ani fungovat vůbec.

Kdy si vsadit na žlaby

Liniové odvodňovací žlaby jsou systémem, který je určen pro specifické situace odvodnění komunikací. Zdravý selský rozum velí, že když je možné použít funkční jednoduché řešení, je nesmysl vymýšlet něco složitého. Pokud můžeme dešťovou vodu z vozovky svést do zeleně, nebo je silnice v optimálním podélném spádu a vodu spolehlivě odvedou uliční vpusti, není určitě nutné instalovat stovky metrů žlabů.

Jak ale přistoupit k situaci, kdy je komunikace vedena mezi obrubníky uvnitř obce a silnice má podélně prakticky nulový spád? A co když navíc použití kanalizačního potrubí v předepsaném minimálním spádu, které propojuje uliční vpusti, naráží na výškové problémy při připojení např. na hlavní stokovou síť?

Pokud je v těchto případech hlavním motivem nalézt způsob, jak se zbavit následné údržby liniového žlabu, nebo ji za každou cenu minimalizovat, hrozí nebezpečí, že výsledné řešení bude konstrukčně nedotažené. To přinese naopak mnoho zbytečných komplikací jak správci liniové stavby, tak hlavně jejím uživatelům (obci, chodcům, řidičům).

V úvodu jste si mohli přečíst, že ne všechno je ve skutečnosti takové, jak se může na první pohled zdát. Že je potřeba liniové žlaby jednou za čas čistit, to je jistě pravda. Že žlab vždy vydrží méně než samotná vozovka, to při správné montáži zdaleka pravda není. Že je to instalačně drahé řešení, pravdou být může, pokud se snažíme žlaby instalovat namísto mnohem vhodnějšího jednodušší řešení. Ale co tam, kde je právě žlab optimem?

Pojďme si v bodech projít jednotlivé argumenty:

• Žlaby se zpravidla chovají jako otevřené řečiště. Mimo jiné tak ani nemusí být instalované v podélném spádu. Voda steče z vozovky do žlabu, tam se rozlije a mizí v bodech napojení na odtok. Díky příčnému vyspádování vozovky směrem k obrubě, kde je žlab instalovaný, voda odtéká plynule a na rovné vozovce nevznikají kaluže. Více o spádování žlabů se dočtete zde.
• Odvodnění se vyrábí ve velkém rozptylu průtočných profilů (hydraulická kapacita), podle toho, na jakou vzdálenost je potřeba vodu dopravit k nejbližšímu napojení odtoku a jak velkou plochu je potřeba odvodnit. Pro správnou volbu žlabů má naše technická podpora program pro výpočet hydraulické kapacity. Body odtoku mohou být i poměrně daleko od sebe. To šetří rozvody kanalizačních potrubí a mj. počty revizních šachet – obojí je přece taky třeba udržovat a občas čistit. A jak dobře a „levně“ se čistí ucpané kanalizační potrubí vedené v minimálním spádu, není třeba jistě lidem z oboru popisovat.
• Přes vtokové kryty je do těla žlabů poměrně dobře vidět. Lze je tedy velmi jednoduše revidovat a podle stavu nastavit optimální frekvenci čištění. Navíc, žlab osazený vhodným typem krytu, může tento kryt fungovat jako hrubé síto a bránit zapadání větších nečistot do vnitřního prostoru žlabů. Žlaby umístěné uvnitř obce v udržované komunikaci pak mohou vyžadovat čištění jednou za poměrně dlouhou dobu, klidně i několik let. Častěji se čistí odtokové vpusti a koše na nečistoty, které v nich jsou instalované. Zpravidla se ale nečistí častěji než klasické uliční vpusti, kterých je pak díky žlabům méně.
• Liniové žlaby lze čistit 2 způsoby: průplachem žlabů směrem k místu odtoku nebo místu, kde je umístěný revizní díl; nebo tak, že jsou kryty sejmuty a žlab je vyčištěný mechanicky např. motykou a metlou. Žlaby, které mají demontovatelné kryty, mají tu velkou výhodu, že si firma provádějící čištění může vybírat, kterou z metod zvolí. Tzv. monolitické žlaby lze čistit pouze průplachem. Možnost mechanického čištění je výhodná mj. tam, kde je k dispozici nedostatek vody, nebo je ji potřeba ke žlabu dopravovat z větší vzdálenosti. Promyšlená volba žlabů tedy může ušetřit náklady na následnou údržbu.
• Při dešti voda do odvodňovacích žlabů natéká po celé délce linie, to s sebou nese dvě charakteristiky: voda mizí z vozovky rychleji, než když musí dotéct k místu, kde je uliční vpust; nečistoty vtékají do žlabu decentralizovaně a žlab se tedy nezanáší tak rychle jako bodová vpust.
• Správně hydraulicky navržený žlaby se při návrhovém dešti plní přibližně ze 3/4 průtočného profilu a vytváří tak v sobě dostatečně prudký proud vody, který větší část splavených nečistot odnáší a sám se tak čistí. Z tohoto pohledu je výhodnější volit spíš užší a hlubší typy žlabů, než mělké a široké typy. Tato volba je zároveň pro investora cenově zajímavější.

A co na to životnost

Otázku životnosti instalovaných žlabů je potřeba rozdělit do dvou oblastí, o kterých jsme psali již dříve: První je volba správného typu žlabu po stránce konstrukce a kvality; druhá je dodržení instalačních podmínek výrobce při jejich zabudovávání.

Podle normy EN 1433 je pro použití žlabů těsně podél obruby možné použít třídu zatížení C 250. Životnost žlabů z pohledu dynamického zatížení a jejich následnou předpokládanou životnost norma neřeší, ale je potřeba, aby ji zvážil právě projektant, který odvodnění navrhuje. Ten by měl konstrukci žlabů přesněji definovat a následně se stavebním dozorem trvat na tom, aby nebyly při realizaci připuštěny větší ústupky v popsané konstrukční kvalitě.

Otázka dodržení instalačních podmínek přímo souvisí s výběrem žlabů. Obecně platí, že liniové odvodnění funguje jako systém, nikoli jako konkrétní výrobek. To znamená, že řada vlastností liniových žlabů je výrobci testovaná v předepsané obetonávce a způsobu uložení. Špatně instalovaný, byť kvalitní žlab, nikdy nesplní očekávání, co se týče výsledné životnosti.

K tomu je ještě třeba dodat, že výsledná životnost žlabů závisí také na celkové životnosti komunikace. Jestliže dojde k poškození komunikace nekvalitním provedením nebo jejím přetížením, pak se to logicky projeví i na životnosti žlabů. Těžko lze očekávat u jakéhokoli prvku zabudovaném v komunikaci, že tam vydrží déle než samotná komunikace.

Když liniový žlab správně vybereme, správně instalujeme, a nepoškodíme při údržbě, můžeme si užívat komunikaci bez nebezpečných kaluží i mnohem déle než 15 let. Pokud chcete mít spolehlivé žlaby také, ozvěte se s dalším projektem naší technické podpoře, Petrovi Studenému.